Recenze knihy: "Složka 64" - Temné tajemství ostrova Sprogø v novém případu Oddělení Q

Anotace:

Čtvrtý případ Carla Mørcka z oddělení Q. 

Zneužívání, nátlak a týrání patřily ještě před čtyřiceti lety do každodenního života žen deportovaných na dánský ostrov Sprogř. Některým z nich nabídl tamější život neomezenou moc, ale většině způsobil utrpení. Podobný osud potkal i Nete Hermansenovou, jíž se z ostrova podařilo dostat pryč. Alespoň si to myslela. 

Její případ se stane jedním z nejtěžších ve vyšetřování oddělení Q. Co ukrývá její minulost? Proč se na ostrov dostala? Kam zmizeli lidé z jejího okolí? A kdo za tím vším stojí? 

Tvrdohlaví asistenti Asad a Rose přinutí svého šéfa Carla Mørcka znovu otevřít starý případ. Brzy však zjišťují, že se jedná jen o malou součást něčeho mnohem většího. O nejhorší možné zneužívání moci, kterému stále není konec. Carl mezitím řeší své vlastní problémy — starý případ úmrtí z roku 1978, kdy se za záhadných okolností utopil Carlův strýc. Vyšetřování, jež bylo nakonec uzavřeno pro nedostatek důkazů, mělo dva hlavní podezřelé: bratrance Ronnyho a Carla Mørckovy. 

Knihy Jussiho Adlera-Olsena vycházejí v třiceti šesti jazycích. Jen v jeho rodném Dánsku se prodalo více než dva miliony výtisků a například v Německu prodej přesáhl tři a půl milionu knih. 

Název knihy: Složka 64
4. díl ze série Případy oddělení Q
Autor: Jussi Adler-Olsen
Nakladatelství: Host
Počet stran: 541
Rok vydání: 2014

Recenze:
Když jsem otevírala Složku 64, věděla jsem, do čeho s Oddělením Q jdu – nebo jsem si to alespoň myslela! Četla jsem všechny předchozí díly téhle série, ale musím otevřeně přiznat, že tento čtvrtý díl byl fakt síla. Jussi Adler-Olsen nasadil laťku zatraceně vysoko a servíruje nám příběh, ze kterého vám bude běhat mráz po zádech ještě dlouho po dočtení. Pokud hledáte krimi, která vás nenechá usnout jste na správné adrese.

O čem to vlastně je:
Tým z Oddělení Q narazí na starý odložený případ, který na první pohled vypadá jen jako další zaprášený spis v suterénu. Jenže jakmile se Carl, Asad a Rose začnou šťourat pod povrchem, postupně rozmotávají děsivou mozaiku zmizení několika lidí. Klíč k celému záhadnému propletenci leží v temné minulosti a směřuje k místu, ze kterého nebylo úniku – na dánský ostrov Sprogø. Příběh se odehrává ve dvou hlavních dějových linkách. Sledujeme současnost v roce 2010 a zároveň se vracíme do roku 1987 se vzpomínkami až do roku 1985, kde sledujeme osud mladé ženy Nete.

Jak se mi to četlo:
Kniha se četla úplně sama. Autorův styl psaní mě baví, umí perfektně dávkovat napětí a přechody mezi minulostí a současností vás neustále nutí číst „ještě jednu kapitolu“. Vyšetřovatelé byli opět skvělí. Asad je pro mě naprostá srdcovka! Kolem jeho osobnosti je stále tolik tajemství a nejasností, že pevně doufám, že nám je autor v dalších dílech konečně odhalí. Carl je zase svůj – prostě svérázný, cynický a na první pohled ne zrovna sympatický chlápek. Jeho podřízená Rose se s ním ale vůbec nemaže, což je přesně to, co Carl potřebuje, aby se nezakopal ve své vlastní nepřístupnosti. Pravda je, že se v příběhu objevuje trošku víc postav, takže je potřeba dávat pozor, ale děj vás tak pohltí, že se brzy zorientujete. A když se ke všem komplikacím, které Carl řeší přidá fakt, že na stanici vládne viróza, kterou chytne i sám Carl, a do toho se v ohrožení života ocitnou hned dva vyšetřovatelé... no, držíte postavám palce do posledního řádku.

Hlavní myšlenka, hlubší význam a poučení:
Nejvíce šokující na celé knize je zjištění, že je příběh inspirován skutečnými událostmi. Ženský ústav na dánském ostrově Sprogø skutečně fungoval v letech 1923 až 1961. Děly se v něm věci, ze kterých se zvedá žaludek – nedobrovolné sterilizace, psychické i fyzické týrání a systematické zneužívání moci pod nálepkou „převýchovy necudných či nepřizpůsobivých žen“. Kniha nese hluboké poselství o tom, jak snadno dokáže společnost vyčlenit a zničit nepohodlné jedince a jak hlubokou jizvu to v lidské duši zanechá. Ukazuje, že touha po spravedlnosti a pomstě dokáže doutnat desítky let. Hlubším významem knihy je varování před předsudky, zneužíváním autority a zaslepeným pocitem nadřazenosti.

Zajímavost o knize nebo autorovi:
Ostrov Sprogø leží v úžině Storebælt a dnes přes něj vede známý most spojující dánské ostrovy. Málokdo z lidí, kteří po mostě projíždějí, si uvědomují, jak temnou historii tenhle malý kousek země skrývá. Dnes je bývalé zařízení na ostrově chráněnou památkou a připomínkou jednoho z nejčernějších období moderních dánských dějin.

Závěrem, komu knihu doporučit:
Složku 64 doporučuji všem milovníkům poctivých severských detektivek, mrazivých thrillerů a příběhů, které staví na reálných historických základech. Pokud máte rádi temnou atmosféru, skvěle napsané postavy a nevadí vám náročnější témata, tahle kniha je povinnost.

Moje hodnocení: 5/5 🌟

Tuto knihu jsem dostala v rámci spolupráce od Nakladatelství Host Brno a tímto, bych za ní chtěla moc poděkovat 💖

Pár slov o autorovi:
Jussi Adler-Olsen patří k absolutní špičce severské krimi. Než se stal plnohodnotným spisovatelem, vyzkoušel si spoustu profesí – pracoval jako nakladatel, šéfredaktor i filmový kompozitor. Právě jeho široký rozhled a smysl pro dramatickou strukturu dělají z jeho sérií celosvětové bestsellery. 

           
Ženský ústav na dánském ostrově Sprogø

fungoval v letech 1923 až 1961. Bylo to izolační zařízení pro zhruba 500 mladých žen a dívek, které tehdejší společnost označovala za „morálně vadné“, slabomyslné nebo sexuálně nespoutané. Za vznikem ústavu stál lékař Christian Keller.

Historie a fungování ústavu:

• Kdo tam žil: Dívky a ženy, které odmítaly poslušnost, kradly, toulaly se nebo projevovaly nadměrný či „nepřípustný“ zájem o sex.
  
• Cíl zařízení: Snaha „napravit“ a přinutit ženy k řádnému životu pomocí práce v zemědělství a domácnosti.
  
• Nucené intervence: Mnoho chovanek čelilo psychickému nátlaku a nucené sterilizaci, aby nemohly mít děti.

Konec ústavu:

• Zařízení bylo uzavřeno v roce 1961.
• Dnes je ostrov Sprogø nepřístupný pro veřejnost a slouží jako důležitá křižovatka a spojnice mostu přes Velký Belt.

Osudy žen internovaných na ostrově Sprogø byly hluboce tragické a dlouho zůstávaly tabu. Většina z nich pocházela z nejnižších sociálních vrstev, často ze znevýhodněného nebo násilného prostředí. Státní aparát a lékaři je tehdy označovali za „morálně slabomyslné“, protože nezapadaly do dobových představ o řádné a poslušné ženě.

Jsou známe i konkrétní příběhy: 

Karoline

Její osud byl detailně zmapován v dánském dokumentárním podcastu (Karoline, journal 5305).

• Důvod internace: Stát ji označil za „slabomyslnou“ a společensky nepřizpůsobivou. 
  
• Život na ostrově: Strávila zde rok plný tvrdé disciplíny a nucené práce v zemědělství. Lékařské záznamy o ní uváděly: „Potřebuje disciplínu, ale až ji dostane, myslím, že z ní může být šikovná dívka.“
  
• Následky: Aby mohla ostrov vůbec opustit a vrátit se do společnosti, musela podstoupit nucenou sterilizaci. Později odešla žít do Švédska, ale po zbytek života bojovala s traumatem z toho, že jí stát vzal možnost mít děti. Dožila se vysokého věku a otevřeně požadovala po dánské vládě omluvu. 

Hertha

Hertha byla jednou z úplně prvních žen, které byly na ostrov v srpnu 1923 přivezeny.

• Důvod internace: Místní úřady o ní do hlášení zapsaly, že je „divokého a nespoutaného temperamentu“. Opakovaně utíkala z chudobinců, což u úřadů vyvolalo paniku, že by mohla otěhotnět, přenést své „špatné geny“ dál a stát se finanční přítěží pro sociální systém.

Každodenní realita a traumata:

Zprávy z archivů odhalují, čím vším si ženy musely projít:

• „Pokoj k přemýšlení“ (Betænkningsrum): Malá izolační cela na ostrově, kam byly dívky zavírány za porušení pravidel. Na dochovaných historických dveřích této cely jsou dodnes patrné rýhy od nehtů, jak se zoufalé ženy snažily dostat ven, a vyškrábané vzkazy jako „Edvarde, miluji tě“ nebo „Nikdy na tebe nezapomenu“.
  
• Absurdní diagnózy: Mnohým dívkám stačilo k internaci to, že začaly brzy menstruovat (což lékaři tehdy považovali za budoucí sklon k promiskuitě), že byly chudé, toulaly se, psaly „odvážné dopisy“ mužům, nebo se prostě jen staly obětí znásilnění a otěhotněly. 
  
• Útěky a sebevraždy: Z ostrova nebylo možné utéct, jelikož leží uprostřed rozbouřeného průlivu Velký Belt. Některé ženy se přesto pokusily doplavat na pevninu a utonuly, jiné spáchaly sebevraždu přímo v ústavu.

Obhajoba tehdejších lékařů: Eugenika pod rouškou „lidskosti“:

V první polovině 20. století nebylo fungování ústavu na Sprogø vnímáno jako zločin, ale naopak jako špičkový, moderní a pokrokový medicínský projekt. Hlavní iniciátor systému, lékař Christian Keller, a jeho kolegové své kroky obhajovali třemi hlavními argumenty: 

• Ochrana genetického fondu společnosti (Eugenika): Lékaři věřili, že morální poklesky, chudoba, toulavost nebo promiskuita jsou dědičné vady intelektu. Sterilizace a izolace žen měly zabránit tomu, aby rodily děti, které by tyto „špatné geny“ nesly dál a oslabovaly dánský národ. 
  
• Ekonomická zátěž pro stát: Tehdejší medicínsko-sociální elity tvrdily, že pokud se tyto ženy nekontrolovaně množí, jejich děti nakonec skončí v chudobincích nebo vězeních. Izolace a nucená kastrace či sterilizace tak byly prezentovány jako efektivní způsob, jak ušetřit peníze daňových poplatníků.
  
• Humánní alternativa k vězení: Christian Keller tehdy paradoxně tvrdil, že život na izolovaném ostrově je pro tyto ženy „vysvobozením“. Místo aby byly zavřené v klasických celách na pevnině, dostaly na ostrově možnost pracovat na čerstvém vzduchu v zemědělství, což lékaři označovali za „terapii prací“.

Dobový tisk a dánská veřejnost tyto kroky v té době ve velkém schvalovali a chválili. Dánsko se v roce 1929 stalo vůbec první evropskou zemí, která zavedla eugenické sterilizační zákony. 

Ano, román Složka 64 (Journal 64) je velmi silně inspirován skutečnými událostmi. 

Autor postavil zápletku celé knihy (i její filmové adaptace) právě na temné historii ženského ústavu na ostrově Sprogø a tehdejším dánském eugenickém programu. 

body, ve kterých kniha čerpá z reality:

• Postava Nete Hermansenové: Osud této fiktivní hrdinky přesně kopíruje realitu stovek dánských žen. V románu je označena za „lehkomyslnou a mentálně zaostalou“, nuceně deportována na Sprogø a podrobena sterilizaci. 
  
• Kritéria izolace: Adler-Olsen v knize věrně popisuje, že k doživotnímu cejchu a izolaci stačilo, aby dívka vybočovala z tehdejších konzervativních norem – například projevovala nezávislou sexualitu. 
  
• Režim na ostrově: Kruté zacházení, nucené práce na polích a v kuchyních, ponižování a absolutní izolace od rodiny, které detektiv Carl Mørck v rámci vyšetřování odkrývá, odpovídají historickým svědectvím. 
  
• Přesah do fikce: Zatímco samotný ústav, sterilizace a zneužívání moci lékařů jsou historickým faktem, kriminální linka – tedy tajné společenství lékařů provádějící nelegální potraty a sterilizace v moderní době a následná brutální pomsta – je již autorovou fikcí. 

Článek: Sprogø - vězení pro nápravu sex milujících žen: Pobyt skončil pro mnohé tragicky ZDE

Článek: Sprogø, dánský ostrov zatracených: Místo, kde lékaři „léčili“ neposlušné ženy sterilizací ZDE

Osmiosmdesátiletá Karoline, která většinu života žila ve Švédsku, odjela s Politikenem zpět do Sprogø, kde byla jako mladá žena umístěna. Foto: Heidi Skibsted

Stát označil Karoline za hloupou a násilím ji sterilizoval ZDE 
Dánské muzeum sociálního zabezpečení ZDE