Recenze knihy: "Dopisy od Sybil" - Sybil a její tajemství v dopisech.

Anotace:

Tento román obletěl svět! Dojemný příběh v dopisech o léčivé síle psaní a odvaze otevřít staré rány

Osamělá sedmdesátnice Sybil van Antwerp má za sebou nelehký rodinný život i mimořádnou právnickou kariéru. Odjakživa používala dopisy k tomu, aby lépe porozuměla světu a svému místu v něm. Inteligentní, tvrdá, pedantská a emočně zraněná Sybil v pravidelně vedené korespondenci s rodinou, přáteli, oblíbenými spisovateli i úplnými cizinci nepřímo odhaluje střípky ze své profesní minulosti, složité rodinné problémy, strach z nemohoucnosti ve stáří a nutkavou potřebu vědět, kdo jsme a kam patříme.

Teď však hrozí, že ji o lásku k psaní připraví horšící se vada zraku. Když ji navíc dávná korespondence donutí znovu otevřít jedno z nejbolestivějších období jejího života, uvědomí si, že dopis, který píše už roky, je třeba konečně odeslat. A především najít ve svém srdci sílu k odpuštění.

Dopisy od Sybil jsou jedinečným portrétem zdánlivě nenápadné ženy a upřímnou oslavou života v jeho celistvosti.

Román byl přeložen do 40 jazyků a pokořil hranici milionu prodaných výtisků.

The New York Times bestseller

vítěz The Women’s Prize for Fiction 2026

Název knihy: Dopisy od Sybil
Autor: Virginia Evansová
Nakladatelství: JOTA
Počet stran: 319
Rok vydání: 2026 

Recenze:
Ahoj čtenáři! Dneska se podíváme na knížku Dopisy od Sybil (v originále The Correspondent). Do rukou se mi dostala díky společnému čtení. Upřímně, kniha má na Databázi knih i jinde skvělá hodnocení, vyhrála dokonce ocenění a spousta čtenářů z ní byla nadšená. Mně ale bohužel nesedla.

O čem to vlastně je:
Příběh se točí kolem sedmdesátitříleté Sybil, která s okolním světem komunikuje téměř výhradně pomocí dopisů a občasných e-mailů. Děj se odehrává v rozpětí deseti let, konkrétně mezi roky 2012 a 2022. Postupně zjišťujeme, jaký měla Sybil život, co všechno prožila, jaké má vztahy s rodinou i okolím a jaká tajemství si s sebou nese. V podstatě jde o skládanku jednoho lidského osudu, kterou si čtenář musí sám poskládat z jednotlivých listů korespondence.

Jak se mi to četlo:
Bohužel musím přiznat, že mě kniha od prvních stránek moc neoslovila. Velký podíl na tom měla samotná Sybil – hned od začátku mi byla hrozně nesympatická. Uvedla se jako taková typická protivná stará paní a tenhle dojem už ze mě během čtení nevyprchal.

Další věc, která mi dělala problém, byla samotná forma dopisového románu. Myslela jsem si, že si na psaní přes dopisy zvyknu, ale po celou dobu mě to spíš rušilo. U dat jsem zpočátku tápala, jestli jsou pro děj nějak zásadní – nakonec se ukázalo, že slouží jen k tomu, aby si člověk uvědomil, že se příběh táhne celou dekádu. Hrozně mi vadilo i to, že jsem z textu a kontextu musela odhalovat, kdo vlastně komu píše a na co odpovídá.

Sybil si navíc podle mě v hodně věcech protiřečila a každému člověku podávala stejné situace trochu jinak. Vlastně jsem moc nepochopila, proč se světem komunikovala převážně dopisy. Jednou tvrdila, že dopisy zachovají příběh jejího života, pak že je to původní forma civilizovanosti, jindy zase řekla, že je pro ni od dětství snazší psát než mluvit... A pak prohlásí, že je to stejně jedno, protože se dopisy ztratí a nikdo je neuchová, aby vzápětí navrhla kamarádce, ať z nich vytvoří příběh. Těch rozporuplných důvodů tam na mě bylo dost. Dopisy si psala i se svým sousedem Teodorem Lubeckem (který mi byl z celého příběhu nejsympatičtější), což mi přišlo ujeté, protože neměla žádnou fobii z lidí a jako bývalá právnička dle mého neměla problém s komunikací.

A co mě osobně na knížkách štve nejvíc? Když vám postava odvypráví kus minulosti a o pár stránek dál řekne: „Lhala jsem, protože jsem si to nechtěla přiznat, bylo to jinak.“ A vy dostanete druhou verzi příběhu. To prostě nemám ráda. V knize se objevovaly i anonymní nenávistné dopisy. Korespondence se známými osobnostmi či spisovateli, u kterých jsem vůbec nepochopila význam – přišlo mi, že s dějem nijak nesouvisí.

Hlavní myšlenka, poučení a hlubší význam:
Ačkoliv je kniha všude popisována jako neskutečně dojemný a hluboký příběh, já ho tak kvůli chladu k hlavní hrdince vnímat nedokázala. Kdybych ale měla hledat hlavní myšlenku, je to podle mě o tom, jak se vyrovnáváme s vlastní minulostí, o samotě ve stáří a o tom, že každý z nás nosí masku a skrývá věci, které raději světu napíše na papír, než aby je řekl nahlas. Je tam třeba zajímavá linka, kde Sybil uvádí, že je sirotek, a od dětí dostane k Vánocům možnost pátrat po příbuzných. Poučení z toho plyne možná v tom, že pravda o člověku bývá složitá a lidé málokdy bývají černobílí.

Zajímavost o knize nebo autorce:
Zajímavé je, že pro autorku je psaní dopisů jako velká vášeň i v reálném životě – inspiraci pro formu románu čerpala ze své vlastní lásky ke klasické poště a psanému slovu. Kniha získala několik čtenářských ocenění právě za to, jak netradičně přistupuje k žánru dopisového (epistolárního) románu v moderní době.

Závěrem, komu knihu doporučit:
Ačkoliv mně kniha nesedla, rozhodně netvrdím, že je špatná – vysoká hodnocení na knižních databázích mluví za vše. Pokud máte rádi knihy psané formou dopisů, pomalejší vyprávění, spletité lidské osudy a nevadí vám komplikované, ne úplně sympatické hlavní postavy, pak by se vám Dopisy od Sybil mohly líbit.

Moje hodnocení: 3/5 🌟

Pár slov o autorce:
Virginia Evansová je autorka, pro kterou jsou klíčovými tématy lidské vztahy, paměť a způsob, jakým spolu lidé komunikují. Ve svých dílech se často zaměřuje na starší generaci a na to, jaká tajemství si lidé nesou celý život.